Rozhovor s Irenou Chřibkovou

Počátkem léta 2018 mi napsala paní Irena Chřibková, varhanice z pražské baziliky sv. Jakuba a také hlavní duše zdejšího mezinárodního varhanního festivalu, který v tuzemsku patří k vrcholným událostem v oblasti varhanní hudby. Vyměnili jsme si několik mailů a domluvili se na setkání a malém „festivalovém“ rozhovoru. A tak jsme jednoho horkého červencového dne seděli na empoře svatojakubského chrámu s výhledem na dvoje varhany a já jsem se začal vyptávat.

Povídání o festivalu u sv. Jakuba

Pavel, Varhaníci on-line: Letošní ročník festivalu je třiadvacátý. Pokud tedy správně počítám, první ročník se konal v roce 1996?

I. Chřibková: Přesně tak. Od začátku si vedeme festivalové kroniky, takže máme zaznamenáno, kdo tu kdy hrál. V tom roce 1996 jsme zahajovali poslední červencový čtvrtek. Později se program ustálil na osm koncertů a začínáme vždy první čtvrtek v srpnu.

Pavel: Co bylo impulzem ke vzniku festivalu?

I. Chřibková: K tomu se musím vrátit do osmdesátých let. Za minulého režimu probíhaly v Praze varhanní koncerty s účastí zahraničních varhaníků především u sv. Mikuláše a u sv. Jakuba, které pořádal FOK a také Pražské jaro. V Rudolfinu pak byl dlouhá léta cyklus pondělních varhanních recitálů. Když přišel rok 1989, tyto aktivity zanikly, protože se otevřely prakticky všechny kostely po celé Praze. Bylo to velmi spontánní a živelné a kvalita různá… Nicméně turistů, kteří se na tyto koncerty hrnuli, bylo hodně. Všude však hráli jen čeští varhaníci.

Ke sv. Jakubu jsem přišla v roce 1991. V té době tady probíhaly polské bohoslužby. Doktor Ropek, který tady dlouhá léta působil, neznal polštinu a navíc byl zvyklý spíše na předkoncilní liturgii. V červenci 1990 se do kláštera vrátili minorité a mezi nimi byl pater Oldřich Prachař, kterého jsem zažila v Bohumíně ve svých varhanních počátcích. Šla jsem ho pozdravit do sakristie a on se mě zeptal, jestli bych nechtěla hrát při polských bohoslužbách, jelikož v Bohumíně jsem je ještě jako děvče běžně hrávala – na varhany totiž hraji od svých 10 let. Začala jsem tedy polskými bohoslužbami, postupně jsem přibrala i české a doktor Ropek hrál půlhodinky varhanní hudby. Prakticky od roku 1996 jsem tady jako hlavní varhanice. Vedle toho při bohoslužbách zpíval i Svatojakubský sbor, který dlouhá léta dirigoval pan Josef Hercl a na varhany doprovázel pan Otto Novák. Nyní je varhaníkem sboru Vladimír Jelínek.

Postupně začalo koncertů Pražského jara i FOKu ubývat a začaly se konat převážně u sv. Šimona a Judy. Minorité chtěli, aby náš kostel měl svůj osobitý profil a ne, aby tady agentury provozovaly tři koncerty denně. Od nich často přicházely různé „zvláštní“ nabídky a požadavky, co všechno by se tady mohlo konat (klavír v kostele atd.). Záměr minoritů byl, aby koncerty měly duchovní podtext. Začali jsme pořádat nejprve jednotlivé akce, koncerty, samozřejmě s ohledem na průběh liturgického roku. Bylo mi líto, že v Praze nebylo možné slyšet žádného zahraničního varhaníka. Proto vznikl mezinárodní festival. Začátky nebyly jednoduché, hledali jsme nadšené lidí, tiskárny, grafiky, překladatele atd. Dnes už se vše stabilizovalo, máme okruh stálých pracovníků i dobrovolníků, kteří se zasvětili festivalové myšlence. Takže všechno probíhá v pohodě tak, aby byli spokojeni jak interpreti, tak i posluchači.

Pavel: Mezi pozvanými interprety se pravidelně objevuje spousta zajímavých jmen. Jak tyto lidi získáváte? Znáte se s nimi osobně, než je oslovíte?

I. Chřibková: Postup je různý. Už během studií se člověk účastní různých kurzů a soutěží, na kterých jsme se navzájem poznávali. Další kontakty získávám, když jedu sama koncertovat do zahraničí, vidím, jak kdo hraje a koho bych chtěla pozvat. Víme o sobě navzájem, je to vlastně okruh kolegů, přátel – nebo jsou to budoucí přátelé. Já sama si přitom vybírám jména, která chci na festivalu mít.

V poslední době se často snažím zvát také mladé interprety, kteří třeba vyhrají nějaké soutěže. Pravidelně tu mívám laureáty z opavské soutěže. Jedním z nich byl i mladičký Daniel Strządała z Polska, sympatický varhaník, který byl druhý v interpretaci a vítěz improvizační soutěže. Nebo jsem byla v porotě varhanní soutěže v Biarritzu, kde jsem si také vybrala jednoho z laureátů. Dále sleduji, co se děje ve světě, kdo se kde objeví z nové generace varhaníků. Vybírám si přitom takové interprety, aby pro festival byli přínosem. Někdo sice může vyhrávat soutěže, ale přitom hraje jen rychle a čistě, to je všechno. O to podle mě nejde. Takže si ho ráda nejprve poslechnu, ať už na YouTube, nebo – když mám možnost – jdu na jeho koncert. Při výběru tedy hraje roli souhrn několika faktorů. A pak intuice. Víte, ženská intuice je na to dobrá:-)

Pavel: Hledáte pro jednotlivé ročníky nějaké jednotící téma? Snažíte se je nějak zaměřit?

I. Chřibková: To vychází z momentální situace. Pořádali jsme festival ke 100. výročí narození profesora Jiřího Reinbergera spolu s výstavou a účinkovali tu jeho žáci. Já jsem Reinbergera představila jako skladatele, když jsem uvedla jeho koncert pro varhany a orchestr. Jeden ročník festivalu byl věnovaný Milanu Šlechtovi, další Petru Ebenovi, jiný Jiřímu Ropkovi nebo Bedřichu Antonínu Wiedermannovi. Všechny tyto ročníky provázely jako doprovodné akce výstavy.

Dramaturgie festivalu má samozřejmě svoji linii. Je dobré vypíchnout první a poslední koncert a interprety vhodně poskládat tak, aby svým programem na sebe navazovali a aby i program festivalu gradoval. Podle toho nabízím termíny a interprety vyzývám, aby hráli autory, kteří jsou v daném roce jubilující, nebo mám ráda, když vozí kulturu své země. Samozřejmě Bach je vždy vítán, lidé ho rádi poslouchají, ale je dobré slyšet i něco nového, i soudobou hudbu (v přiměřené míře). Festival je v zásadě přehlídkou varhanických osobností. Je také dobré slyšet, jak si kdo poradí s varhanami, protože výběr zvukových možností je zde obrovský. Někteří z varhaníků hrají i na zdejší chórové barokní varhany.

Máme zde také videoprojekci, která přináší posluchačům i vizuální zážitky. Poté, co jsem ji viděla v zahraničí, jsme ji zavedli i na festivalu a dnes už je jeho nezbytnou součástí. Běžní návštěvníci dříve neměli představu, jak se vlastně na varhany hraje… Dnes si většina posluchačů sedne tak, aby dobře viděla na plátno.

Pavel: Jaké téma máte pro letošní ročník?

I. Chřibková: Letos jsem chtěla vzpomenout na Milana Šlechtu, neboť 24. dubna tomu bylo 20 let, co zemřel a v říjnu by se býval dožil 95 let. Byl to vynikající varhanní virtuoz, skvělý pedagog s obrovským rozhledem a také noblesní člověk. Vychoval řadu žáků, mezi které patřím i já. Osobně jsem mu věnovala svůj letošní koncert, na kterém zahraji – mimo jiné – Grande piece symphonique od Césara Francka, který právě Milan Šlechta často a rád hrával. Jinak zde budou osobnosti z Portugalska, Islandu, nesmí chybět Francouz – francouzská hudba je nevyčerpatelné studnice a letošní interpret David Cassan patří přes své mládí už nyní k evropské špičce! Z našich tady bude Jiřina Dvořáková, poprvé se zde bude prezentovat Radek Rejšek jako autor. Martin Sander z Německa vystoupí s programem Bach & BACH. Před lety vyhrál Pražské jaro a do Prahy nyní jezdí jako porotce. Zná dobře českou kulturu i publikum.

Pavel: Zajímavých osobností se na festivalu vystřídala celá řada. Přesto, na které z nich nejraději vzpomínáte?

I. Chřibková: Velice ráda vzpomínám na nevidomého Jean-Pierre Leguay, titulárního varhaníka z Notre-Dame, který u nás vystoupil dvakrát. Oba jeho koncerty byly uchvacující. Představil se nejen jako interpret, ale i originální improvizátor a skladatel. Na cestě ho doprovázela manželka, oba byli velmi milí a skromní. Ještě si dělal humor ze svého handicapu, když říkal, že on má vše v hlavě, ale my to máme těžší, protože musíme nosit tašku s notami.

Moc ráda také vzpomínám na švýcarského varhaníka Guy Boveta. Improvizoval nejprve na chórové varhany a potom na velké. Předvedl neskutečnou paletu nápadů a barev. Další nezapomenutelnou osobností byla Marie-Claire Alain. Byl to zážitek na celý život vidět tuto drobnou dámu v jejích jednaosmdesáti letech sedět za svatojakubskými varhanami. O rok později už na tom byla zdravotně špatně.

Pavel: Co byste chtěla posluchačům vzkázat?

I. Chřibková: Aby přišli ke sv. Jakubu! Na všechny se těšíme. Zážitek z hudby ve spojení s akustikou je tady úžasný, člověk tu zažije takovou duchovní očistu. Život bez hudby by byl vlastně strašně smutný. Ráda bych zakončila naše povídání citaci z knihy rakouského klavíristy Alfréda Brendela: „Nejúžasnější požehnání, kterého se mi v životě dostalo kromě lásky, byla hudba a humor. Naplňují totiž život smyslem.“

Pavel: Děkuji za rozhovor

Text a foto: Pavel Marek