Cesta za Widorem 

Vlastně nakonec nebyla tak dlouhá, jen pár stanic metrem. Náhoda tomu chtěla, že jsem nedávno strávil dva dny v Paříži. Sice pracovně, ale malinko času pro sebe se mi přeci jen podařilo vyšetřit. Což se takhle podívat na varhany, na které hrával Widor? Najít slavný kostel nebylo těžké. Pařížské podzemí je celkem hustě provrtané, a tak není divu, že St.-Sulpice má i svou vlastní stanici.

Nejdůležitější stanice pařížského metra (aspoň pro varhaníky)

Od typické secesní stanice metra je to k chrámu jen pár desítek metrů. Kostel je ale v současné době bohužel zpola přikryt nevzhledným lešením. Vešel jsem dovnitř. Obklopilo mne přítmí, ještě zvenku umocňované dokonale zataženou oblohou, a zvuk gregoriánského chorálu. Jako by tu zrovna probíhala mše, ale chrám byl prázdný a temný. Otočil jsem se. Na kůru majestátně trůnily impozantní, avšak momentálně tiché varhany. Znovu se ozval chorál. Šel jsem za zpívajícími hlasy – a došel k amplionu. Hm, takhle se nechat zmást nahrávkou. Jo, kdyby se tak aspoň dalo podívat k varhanám. V danou chvíli se to ale jevilo jako zcela nereálné. Vtom se poblíž mne objevil muž, o němž jsem usoudil, že je to kostelník. Zkusil jsem se jej podivnou řečí, využívající prvků francouzštiny a angličtiny, zeptat na možnost prohlídky varhan. Odpověděl mi stejným jazykem, a sice, že by to šlo, ale že mám chvíli počkat. Pokračoval jsem tedy v obhlídce chrámu a trochu nečekaně narazil na kapli, kde právě skončila mše. Tak ten chorál byl opravdu naživo!
 

Další zajímavostí Saint-Sulpice je takzvaný gnómon, bílý obelisk, který stojí v příčné lodi. On je to sice tak trochu gnómon „naruby“, protože „normální“ gnómon vrhá stín. Zdejší gnómon, jsa utopen v temnotě chrámu, stín nevrhá, ale zato vyznačuje místní poledník, který dál pokračuje vyznačen v podlaze chrámu. Ten zde slouží jako polední sluneční hodiny. V okně proti gnómonu je totiž otvor, kterým se promítá slunce na podlahu nebo zeď chrámu. V okamžiku, kdy se obraz slunce promítne na gnómon nebo na poledník vyznačený v podlaze, je právě v St.-Sulpice poledne a zvoník může rozeznít zvon... Prostor chrámu je vlastně obrovskou dírkovou komorou (camera obscura) a v minulosti zde bylo prováděno měření tzv. časové rovnice, která udává, laicky řečeno, časovou odchylku astronomického poledne od dvanácté hodiny.

Pohled od chórových varhan na velké

Po prohlídce gnómonu jsem věnoval pozornost chórovým varhanám. Menší dvoumanuálek, za který by se u nás nemusel stydět lecjaký kostel střední velikosti. Zde se pojednou objevil místní varhaník a cosi na varhanách zkoušel. Kostelník zatím nikde, zkusil jsem se tedy poptat na velké varhany. Omluvil se, ale zval mne na neděli na mši. Jak rád bych přišel... Mezitím se objevil i kostelník a pravil, ať ještě počkám. Pokračoval jsem prohlídkou výzdoby chrámu, na kterou stejně nebylo moc vidět, zatímco vědomí služební povinnosti mne již začalo nabádat k opuštění posvátného prostoru. Když už jsem to chtěl vzdát, objevil se kostelník se svazkem klíčů a vyzval mne, abych jej následoval.

Hrací stůl velkých varhan, nahoře nezbytná průmyslová televize

Vystoupali jsme po točitém schodišti ke kůru, kostelník otevřel dveře k varhanám a rozsvítil. Ve světle žárovek se zjevil impozantní hrací stůl, obklopený varhanami ze všech stran. Zepředu před ním se totiž nachází mohutný pozitiv, je-li to vůbec pozitiv, spíše část prospektu, takže varhaník je během hry zcela nerušen, dokonale oddělen od zbylého liturgického prostoru. Jak se tedy mohl orientovat v liturgii před vynálezem průmyslové televize či dokonce obyčejných reproduktorů, je mi záhadou. Jinak volného místa na kůru moc nezbývá, takže například nějaký pěvecký sbor by se tu asi moc neuplatnil. No, neodolal jsem a na ty klávesy jsem si aspoň sáhnul, varhany jsem ale neslyšel. Příště určitě pojedu do Paříže na neděli...

Ve zdejší varhaníkovně dlí Charles-Marie Widor

Po krátké prohlídce varhan mne ještě kostelník vzal do malé, leč útulné varhaníkovny. A zde jsem ho uviděl. Vyhlížel před zrcadlem a přísně si mne měřil – Charles-Marie Widor. Nakonec si řekl, abych mu dal na kafe. Tedy kostelník. Pro jistotu mi to ještě zopakoval, dokud si nebyl jistý, že mu rozumím.

 -PM-

Velké varhany
v Saint-Sulpice

Současná podoba známého pařížského kostela Saint-Sulpice pochází z poloviny 18. století. Jedná se o práci architekta Chalgrina, jenž současně navrhl i monumentální varhanní skříň. Nový pětimanuálový nástroj se 64 rejstříky, mezi nimiž nechyběl ani Montre 32´, do této skříně vestavěl roku 1781 Clicquot. V 19. století (1862) nástroj citlivě zrekonstruoval proslulý varhanář Aristide Cavaillé-Coll, který zachoval velkou část původního nástroje s ohledem na „spojení starého a nového umění“.

Nejedná se tedy o typický romantický nástroj, ale naopak o varhany, jež spojují „klasickou tradici s romantickým stylem v intimní jednotě“. Varhany mají tedy 5 manuálů s rozsahem C – g´´´ a pedál vystavěný od C do f´. Zájemce o dispozici si dovoluji odkázat na příslušný web.

Mezi významné osobnostmi, které usedaly k hracímu pultu tohoto vpravdě královského nástroje, patří především Charles-Marie Widor, jenž byl zdejším varhaníkem v letech 1870 – 1933 (zajímavé je, že nikdy nebyl jmenován titulárním varhaníkem), a Marcel Dupré, který v uvedeném roce vystřídal Widora a hrál zde až do své smrti v roce 1971.

Mezi nevýznamné osobnosti, které zde usedly na varhanickou lavici, patří také autor tohoto článku:

Chórové varhany

Z roku 1858 pocházejí chórové varhany, jejichž autorem je rovněž Cavaillé-Coll, který je v roce 1868 ještě přestavěl. Další úpravy byly provedeny ve 20. století. Tyto „malé varhánky“ jsou dvoumanuálové s 22 rejstříky a nestojí někde na kůru, nýbrž pěkně „v přízemí“, asi tam, kde bychom v jiném kostele čekali oltář.