Cesta za Widorem
Vlastně nakonec nebyla tak dlouhá, jen pár stanic metrem. Náhoda tomu chtěla, že jsem nedávno strávil dva dny v Paříži. Sice
pracovně, ale malinko času pro sebe se mi přeci jen podařilo vyšetřit. Což se takhle podívat na varhany, na které hrával Widor?
Najít slavný kostel nebylo těžké. Pařížské podzemí je celkem hustě provrtané, a tak není divu, že St.-Sulpice má i svou vlastní
stanici.

Nejdůležitější stanice pařížského metra (aspoň pro varhaníky)
Od typické secesní stanice metra je to k chrámu jen pár desítek metrů. Kostel je ale v současné době bohužel zpola přikryt
nevzhledným lešením. Vešel jsem dovnitř. Obklopilo mne přítmí, ještě zvenku umocňované dokonale zataženou oblohou, a zvuk
gregoriánského chorálu. Jako by tu zrovna probíhala mše, ale chrám byl prázdný a temný. Otočil jsem se. Na kůru majestátně
trůnily impozantní, avšak momentálně tiché varhany. Znovu se ozval chorál. Šel jsem za zpívajícími hlasy – a došel k amplionu.
Hm, takhle se nechat zmást nahrávkou. Jo, kdyby se tak aspoň dalo podívat k varhanám. V danou chvíli se to ale jevilo jako zcela
nereálné. Vtom se poblíž mne objevil muž, o němž jsem usoudil, že je to kostelník. Zkusil jsem se jej podivnou řečí, využívající
prvků francouzštiny a angličtiny, zeptat na možnost prohlídky varhan. Odpověděl mi stejným jazykem, a sice, že by to šlo, ale že
mám chvíli počkat. Pokračoval jsem tedy v obhlídce chrámu a trochu nečekaně narazil na kapli, kde právě skončila mše. Tak ten
chorál byl opravdu naživo!

|

|

|
St.-Sulpice v obalu |
Interiér chrámu |
Gnómon s poledníkem |
Další zajímavostí Saint-Sulpice je takzvaný gnómon, bílý obelisk, který stojí v příčné lodi. On je to sice tak trochu gnómon
„naruby“, protože „normální“ gnómon vrhá stín. Zdejší gnómon, jsa utopen v temnotě chrámu, stín nevrhá, ale zato vyznačuje místní
poledník, který dál pokračuje vyznačen v podlaze chrámu. Ten zde slouží jako polední sluneční hodiny. V okně proti gnómonu je
totiž otvor, kterým se promítá slunce na podlahu nebo zeď chrámu. V okamžiku, kdy se obraz slunce promítne na gnómon nebo
na poledník vyznačený v podlaze, je právě v St.-Sulpice poledne a zvoník může rozeznít zvon... Prostor chrámu je vlastně
obrovskou dírkovou komorou (camera obscura) a v minulosti zde bylo prováděno měření tzv. časové rovnice, která udává, laicky
řečeno, časovou odchylku astronomického poledne od dvanácté hodiny.

Pohled od chórových varhan na velké
Po prohlídce gnómonu jsem věnoval pozornost chórovým varhanám. Menší dvoumanuálek, za který by se u nás nemusel stydět
lecjaký kostel střední velikosti. Zde se pojednou objevil místní varhaník a cosi na varhanách zkoušel. Kostelník zatím nikde,
zkusil jsem se tedy poptat na velké varhany. Omluvil se, ale zval mne na neděli na mši. Jak rád bych přišel... Mezitím se objevil i
kostelník a pravil, ať ještě počkám. Pokračoval jsem prohlídkou výzdoby chrámu, na kterou stejně nebylo moc vidět, zatímco
vědomí služební povinnosti mne již začalo nabádat k opuštění posvátného prostoru. Když už jsem to chtěl vzdát, objevil se
kostelník se svazkem klíčů a vyzval mne, abych jej následoval.

Hrací stůl velkých varhan, nahoře nezbytná průmyslová televize
Vystoupali jsme po točitém schodišti ke kůru, kostelník otevřel dveře k varhanám a rozsvítil. Ve světle žárovek se zjevil
impozantní hrací stůl, obklopený varhanami ze všech stran. Zepředu před ním se totiž nachází mohutný pozitiv, je-li to vůbec
pozitiv, spíše část prospektu, takže varhaník je během hry zcela nerušen, dokonale oddělen od zbylého liturgického prostoru. Jak
se tedy mohl orientovat v liturgii před vynálezem průmyslové televize či dokonce obyčejných reproduktorů, je mi záhadou. Jinak
volného místa na kůru moc nezbývá, takže například nějaký pěvecký sbor by se tu asi moc neuplatnil. No, neodolal jsem a na ty
klávesy jsem si aspoň sáhnul, varhany jsem ale neslyšel. Příště určitě pojedu do Paříže na neděli...

Ve zdejší varhaníkovně dlí Charles-Marie Widor
Po krátké prohlídce varhan mne ještě kostelník vzal do malé, leč útulné varhaníkovny. A zde jsem ho uviděl. Vyhlížel před
zrcadlem a přísně si mne měřil – Charles-Marie Widor. Nakonec si řekl, abych mu dal na kafe. Tedy kostelník. Pro jistotu mi to
ještě zopakoval, dokud si nebyl jistý, že mu rozumím.
-PM- |

Současná podoba známého
pařížského kostela
Saint-Sulpice pochází z
poloviny 18. století. Jedná se o
práci architekta Chalgrina,
jenž současně navrhl i
monumentální varhanní skříň.
Nový pětimanuálový nástroj se
64 rejstříky, mezi nimiž
nechyběl ani Montre 32´, do
této skříně vestavěl roku 1781
Clicquot. V 19. století (1862)
nástroj citlivě zrekonstruoval
proslulý varhanář Aristide
Cavaillé-Coll, který zachoval
velkou část původního nástroje
s ohledem na „spojení starého
a nového umění“.

Nejedná se tedy o typický
romantický nástroj, ale naopak
o varhany, jež spojují
„klasickou tradici s romantickým
stylem v intimní jednotě“.
Varhany mají tedy 5 manuálů s
rozsahem C – g´´´ a pedál
vystavěný od C do f´. Zájemce o
dispozici si dovoluji odkázat na
příslušný web.


Mezi významné osobnostmi,
které usedaly k hracímu pultu
tohoto vpravdě královského
nástroje, patří především
Charles-Marie Widor, jenž byl
zdejším varhaníkem v letech
1870 – 1933 (zajímavé je, že
nikdy nebyl jmenován
titulárním varhaníkem), a
Marcel Dupré, který v
uvedeném roce vystřídal
Widora a hrál zde až do své
smrti v roce 1971.

Mezi nevýznamné osobnosti,
které zde usedly na
varhanickou lavici, patří také
autor tohoto článku:


Z roku 1858 pocházejí chórové
varhany, jejichž autorem je
rovněž Cavaillé-Coll, který je v
roce 1868 ještě přestavěl.
Další úpravy byly provedeny ve
20. století. Tyto „malé
varhánky“ jsou dvoumanuálové
s 22 rejstříky a nestojí někde
na kůru, nýbrž pěkně „v
přízemí“, asi tam, kde
bychom v jiném kostele čekali
oltář.
|