Předávání certifikátů absolventům kurzu pro chrámové varhaníky při arcibiskupství pražském

Je pátek 1. března 2013 a běžím na Pražský hrad jako o závod, jako vždycky na poslední chvíli. Probíhám recepcí Arcibiskupského paláce a ve výtahu mi už drží místo pan biskup Herbst. Vyjíždíme do kaple v paláci, kde už čeká skoro celá třída mých varhanických spolužáků. Dostáváme do rukou nešpory a připravujeme se na jejich společnou modlitbu. Projíždím si svým pohledem celou skupinku a přemýšlím, jak se kdo změnil. Vždyť takto společně jsme se neviděli snad devět měsíců. Hlavou se mi prohání krásné vzpomínky na dva nezapomenutelné roky varhanického vzdělávání, jisté námahy, ale hlavně na dva roky humoru s touhle sjednocenou partou. Ano, ty dva roky, společných sobot a soustředění na Svaté Hoře nás opravdu sjednotily.

 

Je pět hodin odpoledne, jsou přítomní oba učitelé, tedy pan Miroslav Pšenička i paní Lenka Pištěcká, a společně s otcem biskupem zahajujeme modlitbu Nešpor. „ Hlavně neříct Aleluja, je přece doba postní,“ prolétlo mi hlavou. Aleluja se opravdu neozvalo, teď hymnus, všechny tři žalmy jsou za námi. Po čtení má pan biskup promluvu. Jeho slova při ranních chválách vždy oživovala naše sobotní setkání a ani dnes tomu nebylo jinak. Kantikum, modlitba Páně, závěrečná modlitba, požehnání a Nešpory jsou za námi.

Pan biskup dostává do rukou naše certifikáty a ke každému z nás přistupuje. Volá nás jménem, jsem hned nahoře, takže certifikát dostávám jako první. „Je nádherný“, to je jediné, co mě napadá. A znovu probleskávají hlavou ty krásné vzpomínky na celý kurz, jak se každý z nás ve velké naději na přínos pro liturgii krůček po krůčku zlepšoval, za normálního pracovního či studentského běhu. Ve vědomí, že vše děláme pro oslavu Pána, překonáváme veškerá úskalí a mnohdy i nepříjemné komentáře farníků i kněží. Najednou mám pocit, že Pán opravdu proměňuje nářek v radost. A radost mě opravdu naplnila.

Už byl ale předán poslední certifikát a celá skupina statečných varhaníků se vydává na zaslouženou odměnu, pohoštění v sále kardinála Berana. Hned u dveří máme připravený stolek se skleničkami a lahvemi sektu. Připíjíme společně s panem biskupem a dáváme se pomalu do řeči za pojídání chlebíčku i zákusků. Úkol je jasný, osvobodit prohýbající se stoly od těch jejich břemen v podobě lahodných pokrmů, které musí být zdolány do posledního. Přišel nám k tomu pomoci i P. Christian Pšenička, jenž v kurzu vedl přednášky liturgiky.

Celou dobu jsem si myslel, že času máme víc než dost. Jenže když se společně sejde taková parta po mnoha měsících, tak si prostě máme co říct. A čas nepočítáme po sekundách, sotva jej stačíme počítat po hodinách. Ano, jsou to hodiny zajímavých příběhů, často proložené vzpomínkami na náš kurz. Chlebíčky jsou snědeny, otec biskup nás opustil a my se sami vydáváme dál. Teď už v mnohem menším počtu, ale přece, scházíme o schodech na Malostranské náměstí a my, vytrvalci, co nejsme hnaní do svých domovů dalšími povinnostmi či nemocemi, usazujeme se v příjemné restauraci pod Hradem, poblíž chrámu Panny Marie Vítězné a nadále sdělujeme své zážitky. Čas běží, běží a běží. Seděli bychom snad ještě dál, ale obsluha zavírá a my jsme nuceni rozprostřít se do Pražských ulic a vydat se tak do společných domovů.

Velké poděkování patří všem našim vyučujícím, zvláště pak Miroslavu Pšeničkovi a Lence Pištěcké, za jejich trpělivou a obětavou službu pro zlepšení hudební stránky liturgie nejen v Pražské arcidiecézi. Dále patří díky i panu biskupu Herbstovi, který ochotně a s radostí navštěvoval naše sobotní setkání při modlitbě ranních chval, zaměstnancům Arcibiskupského paláce za přípravu našeho setkání, našim rodinám, které s námi měli trpělivost a svůj program musely organizovat podle nás a všem, kteří jakýmkoliv způsobem přispívají v našem poslání.

Jakub Černý