Hrst střípků ze života regenschoriho a varhaníka

Jak stručně napsat o životě člověka, který nastoupil dráhu regenschoriho a varhaníka v 11 letech, v roce 1943? Použila jsem v titulku tohoto článku název jeho oblíbené instrumentální skladby pro smyčcový orchestr Hrst střípků, což jsou variace na koledu Pásli ovce valaši.

V roce, kdy nastoupil na místo varhaníka v kostele Panny Marie – Královny míru, vrcholila 2. světová válka. Převzal tuto funkci po řediteli kůru, který byl poslán na nucenou práci do Velkoněmecké říše. Službu varhaníka vykonával po celý život v širokém okolí Hradce Králové až do svého náhlého onemocnění 17. 9. 2010. Rozloučil se důstojně, odehrál na vyžádání dvě svatby ve své milované katedrále Sv. Ducha, kde působil v letech 1957 – 2001.

Od svých 11 let ušel v hudebním světě značný kus cesty. Varhany ho nadchly a tak se rád a intenzivně začal vzdělávat, aby splňoval v dětském věku alespoň minimální nároky na hru v kostele. Privátně se učil na klavír u prof. M. Vojtěchové, harmonii, kontrapunkt a ostatní teoretické předměty u Vojtěcha Říhovského, proslulého komponisty a varhaníka chrámu sv. Ludmily v Praze. V roce 1944 doprovázel na varhany jeho mši Missa Loretta, kterou dirigoval sám autor.

V hudebním vzdělání pokračoval na Státní konzervatoři v Praze. Celý život s díkem a obdivem vzpomínal na své profesory. Varhany studoval u prof. M. Kampelsheimera, skladbu u prof. O. A. Tichého, s kterým ho pojilo celoživotní přátelství. Díky M. Kampelsheimerovi měl možnost poznat i práci dirigenta Václava Talicha, který ho celoživotně ovlivnil. Díky i dalším profesorům se tak mohl v dalších letech profilovat nejen jako varhaník, ale též jako sbormistr, skladatel i pedagog. Jako jediný absolvent z ročníku měl samostatný varhanní recitál ve Smetanově síni v Praze, spoluúčinkujícími byli sólisté Národního divadla: basista Eduard Haken a sopranistka Marta Krásová. Ucházel se o přijetí na AMU, ale z ideologických důvodů nebyl přijat. Celé tři roky pak strávil na vojně v západních Čechách, v nejtěžších dobách komunistické diktatury za ministra generála Čepičky.

V roce 1957 nastoupil na místo ředitele katedrálního kůru u Svatého Ducha v Hradci Králové, který byl v té době již dva roky neobsazen. V době ideologického pronásledování církve si tímto odvážným činem uzavřel cestu k dráze koncertního varhaníka a i další činnosti odpovídající jeho vzdělání mu byly na dlouhá léta zapovězeny. Plat varhaníka v katedrále byl tak malý, že si musel přivydělávat jako pomocný dělník v továrně Petrof či korepetitor v divadle. Věnoval se ale tomu, co měl nejraději – pěstoval a kultivoval liturgickou hudbu na hradeckých kůrech. V dobách kdy byl v širokém okolí jediným varhaníkem s odpovídajícím vzděláním a erudicí, hrával až na pěti tzv. půlnočních mších a v období velkých církevních svátků doprovázel i ostatní chrámové sbory v hradeckých kostelech, a to bývaly v té době v neděli v katedrále čtyři mše svaté. Celý svůj život podřídil potřebám hudby na kostelních kůrech, a rád.

Byl také velmi vyhledávaným doprovazečem. Pro jeho schopnosti si ho vybral ke spolupráci i Eduard Haken při svých recitálech v Čechách i na Moravě. V roce 1965 založil komorní vokální sbor Cantores artis antiquae se zaměřením především na vokální polyfonii, který dosáhl profesionální úrovně. Díky přátelským vztahům se mu podařilo i v nepříznivé době normalizace prosadit zřízení varhanního oddělení v hradecké LŠU. Nejdříve připravoval varhaníky pro potřeby chrámu soukromě a v roce 1983 začal vyučovat varhanní hru na gymnáziu Bohuslava Balbína v Hradci Králové.

Po Druhém vatikánském koncilu, kdy vznikla potřeba vydání nového zpěvníku, zvítězil v anonymním konkurzu na harmonizaci varhanního doprovodu. Členem komise byl i Miroslav Venhoda, který v osobním dopise J. S. mimo jiné napsal: „Děkuji Vám za radost, kterou mi Vaše práce způsobila.“ Zkomponoval také téměř 80 opusů a těžiště jeho tvorby leží převážně v hudbě k liturgii a v tvorbě pro varhany. Jeho skladby patří mezi velmi oblíbené jak u chrámových zpěváků, tak mezi posluchači, kteří z jeho hudby cítí, že se krása hudby z liturgie neztratila.

Ač byl sám skvělým varhanním interpretem a improvizátorem, snad nejvíce si cenil vokálních skladeb, ctil a obdivoval chorál a čekal na nového sv. Řehoře. Jiří Strejc nepromarnil dar, který obdržel od Stvořitele, a po celý svůj život kladl na první místo službu liturgické hudbě a církvi. Není snad jediné skladby v jeho tvorbě, která by se zpronevěřila tomu, o co se vždy snažil – povznášet hudbou duši k Bohu.

Marie Strejcová


„O vše, co je ušlechtilé, se musí usilovat. Proto společně usilujme, aby liturgická hudba byla co nejkrásnější.“

Jiří Strejc se narodil 17. 4. 1932 v Praze, zemřel tamtéž 8. 12. 2010. Jeho varhanní dílo je dostupné na webu Opusarium.