Kterak jsme cestovali na seminář do Prostějova

Být varhaníkem je životní styl – hlásá věta na webu varhany.org. O tom jsme se mohli přesvědčit na vlastní kůži onoho dne. Nevím, jak ostatní, já jsem zvolil cestu na hlavní nádraží nočním autobusem 505. Sraz je 28. ledna (2012) ve 4 hodiny ráno u jistého obchodu prodávající americké hamburgery, na hlavním nádraží téměř nepřehlédnutelný. A skutečně jsme se všichni sešli: Ivan Kozák, varhaník u sv. Norberta, později se mu ve vlaku dostano přezdívky „pan ředitel“. Dále Matěj Vostruha, varhaník „od nás“, tedy od Panny Marie Andělské a z Lorety. Ze 4. nástupiště jsme byli taženi elektrickou stejnosměrnou lokomotivou „potkanem“ řady 151, radost na ni pohledět!

V Kolíně přistoupila poslední účastnice – Maruška Samková, varhanice v Pečkách u Kolína. Pravda, nikdy jsme se takto dohromady nesešli, a tak jsem si říkal, jaká se vytvoří parta. Po pár minutách bylo rozhodnuto. Tito přátelé se pomalu, ale jistě začali stávat součástí naší skupiny „Varhaníci on-line.“ Při průjezdu Zábřehem dostali všichni krátké vysvětlení, o jaké varhany v tomto městě jde a všichni byli nadšeni a rozhodli se je poznat. Bujaré veselí ve vlaku neznalo mezí, leč naše síly začaly pomalu, ale jistě uvadat po přestupu do lokálky jedoucí z Olomouce do Prostějova. Tato postarší strojovna s označením 640, leč uvnitř poholná na rozvalení se, nás dovezla až na místo určení.

Zde nastal první úkol – najít Cyrilometodějské gynmázium. Po vytasení „papírové GPS“ spočívající ve vytištěných pokynech z internetu typu „jeďte rovně 300 metrů, poté zahněte ostře doleva“ nastal problém. Ať jsem se otočil, kam jsem chtěl, navigace stále ukazovala rovně. Po krásné okružní chůzi po Prostějově jsme dorazili na místo určení, kde už ostatní frekventanti kurzu zápasili s automatem na kafe, který v první fázi vůbec nešel nastartovat a když se to už konečně podařilo, tak vydal asi dva nápoje a potom jen polykal peníze a nic za ně nedával. Ve třídě jsme si to všechno důkladně prohlédli a zaujali svá místa. Někteří z nás zavzpomínali na školní léta a svačinu jedli zásadně pod lavicí, někteří zase pilně notičky a poznámky do sešitu. K dovršení autenticity školního prostředí nás ještě přednášející vyvolával k tabuli, abychom se tam snažili.

Po praktické části opět někteří z nás pokoušeli automat na kávu, který i přes ruský způsob opravy (když to nejde hrubou sílou, půjde to ještě hrubější) nedostali více, než nápis na displeji: „Nápoj se připravuje.“ Potom již hurá do mrazu a přes Prostějov až ke vchodu s nápisem Domov důchodců! Naštěstí si nás v tomto zařízení nikdo neponechal, ale přešli jsme přes strašidelné chodby až k nástroji. O varhanách bylo pojednáno v předchozím článku, náš příběh otrlých varhaníků pokračoval v Prostějově na nádraží, kdy jsme čekali půl hodinky na vlak. Vymetli jsme téměř všechny nádražní lokály jak v Prostějově, tak v Olomouci, kde nás Matěj zavedl do výborné Hanácké restaurace!

Maruška se s námi rozloučila v Kolíně, zatímco naše jádro docestovalo až do Prahy. Všichni jsme se shodli, že podobných akcí by mohlo být více – a že příště opět pojedeme. A doufám, že v brzké době se Maruška Samková, Ivan Kozák a Matěj Vostruha objeví v našich příznivcích a budeme se s nimi vídat na našich varhanických akcích!

Epilog: Pokud se i nezasvěcení dostali až sem, vězte, že nejsme zlí, nejsme blázni (to je relativní), nekoušeme... jsme zkrátka jen – varhaníci!
Elaborát sepsal ve stavu střízlivém

PozounoVítek