Varhany u Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici v Praze

Kostel Nejsvětější Trojice na Novém Městě pražském byl postaven v letech 1708-1713 (vysvěcen 3.6.1713) Kryštofem Dienzenhoferem a Janem Jiřím Auchbaerem podle projektu Ottavia Broggia. Původně se jednalo o kostel klášterní, sloužící řádu Trinitářů, který v téže době vybudoval v jeho sousedství svůj klášter. Uvnitř se nachází 10 oltářů, na hlavním oltáři je obraz Nejsvětější Trojice od významného rakouského malíře Antonína Františka Maulbertsche, na stropě jsou fresky Antonína Schaltera a sochy na bočních oltářích vytvořil Richard Jan Prachner. Na oltářích je několik relikviářů, z nichž největší je pak prosklený relikviář s kostrou sv. mučedníka Prospera. Během osvícenských reforem Josefa II. byl kostel spolu s klášterem zrušen a uzavřen (poprvé). Z kláštera pak se stala kasárna. Proti zrušení kostela se však vzbouřili věřící. Uvádí se, že sám Josef II. pak kostel navštívil a došel k závěru, že jeho původní rozhodnutí bylo unáhlené a kostel obnovil. Kostel se stal farním a fara sem byla přenesena od sv. Martina ve zdi. Bohoslužbám pak sloužil téměř 200 let. V roce 1980 byl komunistickými tajemníky pro veřejnost uzavřen. Záminkou se stala výstavba metra a narušení statiky objektu (poklesnutím terénu ve východní části kostela došlo k jeho rozdělení po severojižní ose a tím i rozsáhlému poškození kleneb a střechy, takže do kostela mnoho let zatékalo). Došlo také k velkému poškození mobiliáře a jeho částečnému rozkradení. Po revoluci byl kostel v tak špatném stavu, že ještě v roce 1992 nebyly ze strany památkové péče námitky proti jeho stržení. Tohoto stavu bylo také využito pro natáčení scény ve zrušeném kostele ve Stínadlech ve filmu o Rychlých šípech Jaroslava Foglara.

I tentokrát se ovšem nakonec podařilo kostel zachránit. Stalo se tak díky iniciativě P. Norberta Šamárka, OFM, jehož zásluhou proběhly v osmdesátých letech některé drobné opravy, a hlavně P. Vladimíra Kellnara (od r. 1992), který díky své houževnatosti a plnému nasazení (shánění financí i aktivní zapojení se do fyzické práce) kostel postupně opravil, takže se dnes skvěje ve své původní kráse. Bohoslužby zde byly obnoveny v roce 1997. Tato iniciativa byla ale chápána církevní hierarchií jako nežádoucí a od téže doby z její strany přichází téměř pravidelně návrhy a pokusy na odprodej kostela jiné církvi. Přestože se nějaký čas dařilo kostel obhájit, bylo jasné, že jeho druhé otevření nebude mít dlouhého trvání. K 1.1.2006 zrušil pražský arcibiskup farnost u tohoto kostela, poslední římskokatolická bohoslužba se zde uskutečnila 19.2.2006 a od března je kostel (zatím) na 10 let pronajat řeckokatolické církvi.

Jako zdroj informací o varhanách poslouží výborná kniha Vladimíra Němce: Pražské varhany. V roce 1784, kdy byl kostel Josefem II. po ročním uzavření opět otvírán, měly tamní varhany dva manuály a pedál, celkem 18 rejstříků. Mezi nimi byl Principál 8‘. Tyto varhany někdy po roce 1786 potřebovaly opravu. Varhanář Antonín Reiss se vyjádřil, že za částku potřebnou pro opravu už lze pořídit nové varhany. Nakonec byly do kostela v roce 1788 přeneseny varhany ze zrušeného kostela Matky Boží na Louži. Ze spisů je patrné, že měly 17 rejstříků v manuálu, pozitivu a pedálu:

 

I. manuál (45 tónů)

Pozitiv (45 tónů)

Pedál (18 tónů)

1. Principál 8’

2. Salicionál 8’

3. Flétna 8’

4. Oktáva 4’

5. Kvinta 3’

6. Superoktáva 2’

7. Kvinta šustivá 1 a 1’, 2x

8. Mixtura 1’, 3x

1. Copula major 8‘

2. Copula minor 4’

3. Principál 2’

4. Kvinta šustivá 1 a 1’, 2x

 

1. Subbas 16’

2. Principálbas 8’

3. Oktávbas 8’

4. Kvintbas 6’

5. Superoktávbas 4’


Celkem měly varhany 810 píšťal.

Tyto varhany sloužily do roku 1893. Komise, ustanovená v r. 1891 k jejich ohledání doporučila obstarat raději varhany nové. Chorregent Staněk předložil na vyzvání návrh dispozice, který dostal k posouzení Josef Foerster st., chorregent u sv. Víta a profesor na konzervatoři v Praze. Ten nesouhlasil se Staňkovým návrhem a vypracoval nový. Dne 30. září 1892 se sešla komise ve Staroměstské radnici k posouzení návrhů a podle jejího výroku přijala městská rada Foersterovu dispozici s doložkou, že hrací stůl musí býti umístěn v zábradlí kruchty tam, kde dosud stojí pozitiv starých varhan. Dne 20. ledna 1893 se konala komise znalců, aby prozkoumala nabídky, jež podali Em. Š. Petr (2 885 zl.), Josef Rejna a Josef Černý (2 090 zl.), Jindřich Schiffner (3 102 zl.), Bratří Braunerové (3 989 zl.) a Bratří Riegrové (4 000 zl., 3 750 zl., 3 650 zl.). Varhany byly svěřeny k provedení firmě Rejna a Černý (opus 41). Podle smlouvy měl být ponechán na místě ozdobný předek starého manuálu a za ním měla být postavena skříň nového stroje; firma byla povinna převzít staré varhany za 50 zl. r. m. a na vlastní účet je odstranit. Dne 21. ledna 1894 se již hrálo na nových varhanách, a zádušní úřad se prý přesvědčil o jejich řádném zpracování i lahodném zvuku.

Při uzavření kostela v roce 1980 byly varhany sice ponechány na kůru, ale prozíravě obedněny, takže bylo milým překvapením, že po tolika letech mimo provoz, byly při opětovném otevření kostela zcela v pořádku. Došlo tedy jen k jejich vyčištění a novému nátěru skříně. Varhany se tak dochovaly dodnes a kromě trochu těžší traktury jsou ve výborném stavu. Mají dva manuály, pedál a volně stojící hrací stůl, který je spojen s kuželkovou vzdušnicí nástroje mechanickou trakturou.

Současná dispozice je následující:
 

I. manuál

II. manuál

Pedál

Bourdon 16’
Principál 8’
Kryt 8’
Gamba 8’
Oktáva 4’
Flétna 4’ (otevř.)
Mixtura 2 a 2/3’, 4x

Principál housl. 8’
Kryt jemný 8’
Salicionál 8’
Roh kamzičí 4’

 

Subbas 16’ (krytý)
Violonbas 16’ (otevřený)
Oktávbas 8’
Cello 8’

Rozsah C - f3

Rozsah C - f3

Rozsah C - d1


Spojky: I/P, II/I
Sborové tahy (pevné kombinace): Mezzoforte, Forte, Fortissimo