Zvonohra pražské Lorety

ZvonyNa samém počátku je nutno zdůraznit, že výroba zvonů má v Čechách a na Moravě mnohaletou a bohatou tradici. Věže našich kostelů a svérázné zvonice, které patří k typickým prvkům dotvářejícím českou krajinu, v sobě ukrývají pozoruhodné zvonařské památky, z nichž ty nejstarší pocházejí ze 14.století. (Nejstarším známým zavěšeným a stále používaným zvonem u nás je Vilém ve věži děkanského chrámu v Havlíčkově Brodě z roku 1300 nebo 1306). Překvapující je množství dochovaných zvonů z období tzv. zlatého věku českého zvonařství (éra Brikcího, Jaroše, Ptáčka, atd., v širším smyslu vzato pak prakticky celé 16. století), a to i navzdory rekvizicím zvonoviny pro potřeby vojenského průmyslu během obou světových válek, kdy byl zdecimován téměř celý zvonařský odkaz 19. a počátku 20.století u nás. Naše země oplývá bohatstvím zvonů rozeznívaných houpáním. Výjimkou nejsou ani početné zvonové soubory znějící bohatým přesně vyladěným souzvukem (Klokoty u Tábora - 9 zvonů, Hoštka u Litoměřic - 9 zvonů, Unhošť u Kladna - 6 zvonů, atd.), ale žádný z uvedených souborů nebyl sestaven s úmyslem vytvořit zvonohru jako svébytný hudební nástroj.
Tradice umění hry na zvony mající své kořeny v Belgii, Holandsku, Francii a i jinde v Evropě, jako by české země oklikou minula. Co je toho příčinou, nevíme. Za povšimnutí stojí především rozpor mezi převažujícím durovým tónorodem v české hudbě a mollovou podstatou zvonového hlasu, což i při jednoduché úpravě melodií a harmonizaci zatěžuje posluchače disonancemi (slyšitelnými, i latentně vnímanými). Posluchač, který není zvyklý zvony analyticky poslouchat, sotva přijme zvonohru jako svébytný hudební nástroj na základě zážitku z prvního setkání a ihned po prvním poslechu. Možná i proto se carillonérské umění u nás dosud neujalo a v pravém slova smyslu zatím neexistuje. A to jistě i díky skutečnosti, že i z velmi malého počtu našich zvonoher pouze jediná umožňuje hru prostřednictvím klávesnice (je to právě zvonohra pražské Lorety).
Ostatní tzv."zvonohry" (na Svaté Hoře u Příbrami, v jižní věži chrámu Nanebevzetí P.Marie ve Staré Boleslavi, na dómu sv.Václava v Olomouci, v lucerně věže radnice v Českých Budějovicích, v Brodku u Přerova, Francově Lhotě, atd.) jsou rozeznívány pouze mechanismem hodinového stroje nebo elektronickými systémy. Minulosti již patří zvonohra kostela sv.Cyrila a Metoděje v Olomouci - Hejčíně, která padla za oběť válečným rekvizicím a jejíž zvuk dnes známe pouze z historických zvukových záznamů (např. v archívu Českého rozhlasu).
Nejen z těchto důvodů je loretánská zvonohra u nás unikátem. A dodejme, že její současná hodnota vyplývá především z toho, že se jako jeden z mála nástrojů svého druhu v Evropě dochovala téměř v původním stavu, bez jakýchkoliv modernizujících zásahů do historické koncepce a podstaty.
Pozoruhodná atmosféra prostředí, v němž se loretánský komplex nachází (kupodivu ji nevymazala ani pompézní stavba protilehlého Černínského paláce a přilehlých nevesele proslulých kasáren, mezi jejichž budovami se úplně ztrácí kdysi jistě půvabný klášter sester voršilek, z něhož dnes vnímáme pouze kostel sv.Jana Nepomuckého), způsobila, že nejen celá Loreta, ale i zvonohra jsou obestřeny Množstvím legend a pověstí. Nejznámější legenda, kterou do uměleckého tvaru zpracoval Jan Neruda ve svých Povídkách malostranských, je velmi smutná a její obsah lze označit za až poněkud morbidní. Naštěstí právě tato legenda má k pravdě Kabinka s klávesniceminejdále. Mnohem více pravdy je v legendě druhé, a to díky tomu, že je zde pojednáno již o konkrétních a historicky doložených osobách.
Zámožný pražský měšťan a obchodník s plátnem Eberhard z Glauchova měl dceru, která se těžce roznemohla. Bylo to v době, kdy loretánská svatyně již byla obklopena ambity s kaplemi a věží, ale dosud bez zvonohry. (Dobové rytiny mimo jiné dokazují, že neměla dnešní osmibokou lucernu, ale že byla až po horní patro čtvercového nebo obdélníkového půdorysu). Nešťastný Eberhard denně chodil do loretánské svatyně, kde se modlil za uzdravení své dcery a prosil Pannu Marii, aby mu dala znamení, co má udělat pro to, aby zlá nemoc ustoupila. Jednoho dne jej jakýsi tajemný hlas pobídl, ať jde domů, že jeho dcera je uzdravena. Po svém návratu s překvapením zjistil, že je tomu skutečně tak. Zároveň mu však jeho uzdravená dcera vylíčila zvláštní sen, který se jí zdál, když ještě ležela v horečkách. Viděla loretánskou věž, kolem níž se začali slétávat andělé. Každý z nich držel v rukách zvonek. Najednou začali všichni andělé zvonit a jejich vyzvánění znělo jako krásná hudba. Eberhard pochopil, že právě tento sen jeho dcery je znamením od Panny Marie a rozhodl se pro Loretu opatřit zvonohru. (Je prokázáno, že Eberhard z Glauchova skutečně patřil mezi významné dárce finančních prosředků pro stavbu zvonohry a má se za to, že měl čilé obchodní styky s Holandskem, takže musel zdejší nástroje slyšet. Možná i proto byly zvony objednány právě v Amsterodamu).
Dnes, s odstupem času se zasvěcenější kampanologové ptají, proč byla tato zakázka objednána právě u Clauda Fremyho, který sice byl vyučencem Pietra Heymonyho, pravděpodobně jednoho z největších zvonařů všech dob, ale který kvalit svého učitele zdaleka nedosahoval. V dobových materiálech bývá poukazováno i na jeho nepříliš dobrou pověst. Zarážející je také skutečnost, že jednotlivé zvony, které byly na Loretu dodány, pocházejí z rozmezí let 1683-1691 (podle letopočtů na zvonech). Zamítněme spekulaci, že by mu celých 8 let trvalo odlévání 27 nevelkých zvonů. (I při velmi pomalém tempu souvisle probíhající výroby by tato zakázka musela být záležitostí několika mála měsíců). Vysvětlení této skutečnosti, které zde hodlám předložit, možná nepotěší ctitele Lorety a loretánské zvonohry opředené řadou krásných legend, ale zdá se být nejlogičtější. Pro zvonaře ze země, kde má stavba zvonoher a carillonérské umění letitou tradici, mohla být pražská objednávka relativně malého nástroje okrajovou a možná i dosti nezajímavou zakázkou. Vše nasvědčuje tomu, že Claude Fremy shromáždil jednotlivé zvony z více různých souborů, (zjevně jde o zvony méně vydařené a z těchto souborů tedy asi vyřazené) seřadil je tak, aby jejich ladění alespoň přibližně odpovídalo a poslal do Prahy. Vzhledem k tomu, že tehdy v Praze a v celých Čechách vůbec neexistovalo žádné srovnání s nástrojem jiným, mohl takto sestavený zvonový soubor předat bez nejmenších obav z jakýchkoliv námitek a reklamací. Vzhledem k praxi holandských zvonařů a výrobců zvonoher, která se udržela až do dnešních dnů a která spočívá v uplatňování pro každé zvonařství charakteristické jednotné výzdoby všech zvonů, nelze dnes určit, pro které soubory byly dnešní loretánské zvony původně určeny. Někteří badatelé poukazují na možnou souvislost s odmítnutím Fremyho zvonohry v té době odlité pro dóm v Rize (nebo též v Utrechtu). Je tedy pravděpodobné, že se některé z loretánských zvonů ještě dříve "podívaly" do Rigy či Utrechtu, aby nakonec skončily v Praze...
Loretánské zvony však byly v Praze přijaty velmi radostně a s největšími poctami. 10.dubna 1695 se uskutečnilo jejich slavnostní svěcení, jehož se zúčastnily přední osobnosti tehdejšího pražského kulturního a politického života. O kmotrovství každého ze zvonů byli požádáni přední představitelé šlechty a největší zvon měl mít za kmotra samotného císaře Leopolda I. Ten se však nakonec nechal zastoupit nejvyšším purkrabím Adolfem Vratislavem ze Šternberka. Světitelem byl strahovský opat Vít Seipl, který po slavné mši každý zvon jednotlivě vysvětil a kromě jména vlastního patrona přidělil každému zvonu ještě jméno Maria. Tato jména dnes veřejnosti známa nejsou, ale jistě by bylo možno dopátrat se jich při důkladnějším průzkumu archívu Řádu Menších bratří kapucínů. Sestavením hodinového stroje a mechanismu zvonohry byl pověřen přední pražský hodinář Petr Neumann, který zvonohru uvedl poprvé do chodu 15.srpna 1695. Loretánská zvonohra je jako jediná v Čechách rozeznívána dvěma nezávislými systémy. Hodinový stroj každou celou hodinu uvede do pohybu válec o průměru cca 1 m, na němž je prý od roku 1744 naprogramována mariánská píseň "Tisíckráte pozdravujem Tebe". Tento tónový válec byl v průběhu let vícekrát pozměňován a snad nejvýznamnější zásah pochází z r.1888, kdy byl počet tónových lišt s kolíky zvýšen na 64, což odpovídá přesně 16 taktům o čtyřech dobách, takže prokazatelně až po této úpravě bylo na válec možno tuto píseň "naprogramovat" celou. Dodnes se na obručích válce dochovaly původní otvory po starých lištách. To vede k domněnce, že dříve musel být na válci naprogramován pouze úryvek této písně. Je téměř neznámou skutečností, že ve věži se nachází ještě jeden rozebraný válec, který v minulosti posloužil jako zdroj náhradních součástek (především tónových kolíků a křídlových matek). Především podle stop po těchto kolících se podařilo identifikovat na rozebraném válci píseň "Maria, Maria, nad slunce jasnější..." O tom, kdy a jak tato píseň z loretánské věže zaznívala, nemáme zatím bližší údaje. Tónový válec uvádí do pohybu mechanický systém napojený na kladiva vně zvonů, celý se otočí za necelou 1 minutu, což plně vyhovuje tempu a charakteru písně "Tisíckráte pozdravujem Tebe". Hodinový stroj je poháněnPohled z věže na Hradčany závažím, které se pohybuje uvnitř věže po dráze, jejíž délka odpovídá výšce věže od podlahy 1.patra (výška balkónu na průčelí Lorety) po ciferníky hodin. Dříve, když byl v chodu nepřetržitě, musel být natahován 2x denně. V současné době je stroj na noc zastavován kvůli nočnímu klidu. Druhý systém zvonohry ovládá hudebník. Nástroj má dvě klávesnice - jednu pro ruce a druhou pro nohy. Mechanika vedoucí od těchto klávesnic je připojena k srdcím uvnitř zvonů. Klávesnice pro ruce je velmi atypických rozměrů a neodpovídá ani současnému typu moderních koncertních zvonoher v Holandsku a Belgii, ani jejich historickým předchůdcům. Proto nelze na loretánské zvonohře uplatnit ani techniku klavírní hry, ani hráčskou techniku používanou carillonéry v zemích, kde je toto umění tradicí. Každý hráč je nucen řešit tento problém individuálně a je nucen mobilizovat nejen myšlení, ale též fyzickou sílu. Zvonohra má celkem 27 hrajících zvonů, což odpovídá tónovému rozsahu c2 - e4 při vynechání spodních tónů cis2 a dis2. Zvony jsou odlity ve velmi lehkém profilu, což má za následek zvýraznění harmonické spodní oktávy, takže většina posluchačů vnímá zvuk zvonkohry jako o oktávu nižší. V obou lucernách věže je zavěšeno celkem 30 zvonů. Dva velké zvony v malé lucerně pod špicí věže plní zároveň funkci hodinových cimbálů (na klávesnici tóny c a f, skutečné ladění je ale více než o půltón vyšší, tedy dnešní cis a fis). Tři nejmenší zvonky zavěšené na spodním trámu okna v průčelí nejsou do zvonohry zapojeny vůbec, plní čistě dekorativní úlohu. Jsou již tak malé, že jejich zvuk by se jen těžko prosadil vedle větších zvonů a proto nebyly vyladěny na žádný z následujících tónů v rozsahu nástroje. Největší z hrajících zvonů váží 250 kg, nejmenší 5,5 kg. Pedálová klávesnice je podobná varhanní pedálnici a má rozsah 1 oktávy, která je společná se spodní oktávou manuálu. Všechny hrající zvony jsou ozdobeny jednotnými ornamentálními pásy a nápisem CLAUDY FREMY ME FECIT AMSTELODAMI ANNO DOMINI...(následuje konkrétní letopočet).

dále >>>